Smutný příběh kočičího Kapitána Jacka Sparowa

Malého černobílého kocourka s roztomilým výrazem jsme si vzali do dočasné péče od mé sestry, předsedkyně našeho sdružení, Andrei Urbanové. Proč jméno Jack? Můj 8letý syn se zamiloval do filmu Piráti z Karibiku a tak jsme malého chlupatého kamaráda pojmenovali Jack (Džek), ale pro nás to byl Jackýsek (tedy Džekýsek).
V pátek 19.11. jsme si vzali tohoto  mrňouska domu. Přes víkend jsem pozorovala, že si nehraje, hodně spí a málo jí. V neděli jsem s ním šla na veterinu, protože měl teplotu. Dostal synulox, který mu viditelně pomohl. Druhý den běhal po bytě, proháněl činčiláka Jonáše a zvědavě zkoumal papouška Barborku. O týden později a to v neděli 28.11. mě ráno probudilo kotěcí naříkání. Rychle jsem vyběhla. Kocourka jsem našla ležícího v křečích s otevřenou pusinkou, slintal, měl vytřeštěné oči s roztaženými zorničkami, ležel na boku a jakoby se dávil. Po chvilce se probral, očuchal si nás a už zase běhal. Ten den jsme odnesli jeho stolici na rozbor. Druhý den, a to v pondělí, měl záchvat horší a delší a tak jsme odpoledne skončili opět na veterině. Pan doktor mu vzal krev, prohlédl ho. Záchvaty Jackýska jsem popsala, bylo mi řečeno, že to epilepsie není, odběry měl relativně v pořádku. Bohužel byl  ale  nález ve stolici a to Kokcídie. Dostal léky, které jsem mu hned začala dávat.

V úterý ráno bylo všechno v pořádku, tedy ráno ano, co se dělo přes den nevím, přeci jenom pracovat se musí. Dnes a to ve  středu  1.prosince jsem šla do práce později, syn je nemocný, zůstal doma. Ráno měl Jackýsek opět záchvat, ale delší s křečemi, kdy zakláněl hlavičku dozadu, opět vytřeštěné oči, sliny, pokálení, ale tentokrát i s bezvládnými zadními nožičkami. Trval to asi 20 minul, zkoušela jsem na něho mluvit, chlácholit. Po chvíli se probral, ale ještě tahal zadní nožičky. Byl zmatený, mě si očichával  jako kdyby nevěděl  kdo jsem. Pak jsem už ale musela jít do práce a nechala jsem Jackýska s miskou plnou dobrot a samozřejmě vody doma v teplíčku. Asi za dvě hodiny mi volal syn, že kocourek mňouká, přes telefon jsem slyšela kočičí žalostné naříkání. Dostal opět záchvat a ten už byl poslední. Bezmocně jsem položila telefon a rozplakala se.
Proč? Můžou za to kokcídie nebo jiná nemoc? Ten kdo za to může je člověk. A proč člověk? Jackýsek a jeho bráškové byli odchyceni od divoké kočky. Všichni byli hubení a na svůj věk malí. Jackýsek svůj boj prohrál, ale aspoň těch pár dní byl milován a rozmazlován. U nás v depozitu máme jeho tři brášky se stejným nálezem ve stolici.

Léčení je nákladné a  ne vždy dokážeme nemoci porazit. Teď se léčí jeho bráškové a upřímně doufám, že se jim nestane to co našemu malému Kapitánovi Jackovy.